Výlet Praha

VÝLET S „NÁBOŽKEM“                                                                                                                                              

Přesto, že se prázdniny přehouply do druhé poloviny a já vzhledem k dovolené jsem nemohla dříve, ráda bych teď vzpomněla na náš výlet na konci školního roku. Výletu, o kterém chci psát, předcházela pečlivá příprava katechetky Lídy Lacinové. To znamená vymyslet místa a aktivity, které by děti zajímaly. Z několika nápadů, které mi Lída vyjmenovala, vybrala čtyři a myslím, že to byla dobrá volba. Kromě toho zjistila také, co udělat, aby nás nečekalo testování a aby nás nepřekvapila jiná omezení spojená s pandemií covidu 19. Lída mě požádala o pomocný doprovod. Hned jsem jí to neslíbila, ale když mě jedna maminka řekla, že by to byla dobrá příležitost, abych se alespoň s některými dětmi, které jsem dřív učila náboženství, viděla, bylo rozhodnuto.                                                                                                                                            

Z Březnice odjíždělo vlakem 11 dětí a 2 katechetky v 8.45h. Ze Smíchova jsme jeli na Můstek a po té, co jsme obešli blok domů (trochu jsme se totiž zamotali), jsme dorazili do Muzea zážitků v Jindřišské ulici. Děti se tam rozprchly a objevovaly různé zajímavosti, především to byly optické klamy (až na to lože z hřebíků, to bylo reálné). Když jsme se tam všeho nabažili a podivili (např. i umyvadla na WC ve tvaru záchodu), chtěli jsme pokračovat k Pražskému Jezulátku, ale ouha, zastávku k tramvaji č. 22, jsme v těch místech nenašli a tak jsme prošli do jiné ulice, abychom nastoupili na tramvaj č. 9 a jeli pod Petřín k lanovce. Ta nás odvezla nahoru. Tam děti okamžitě objevily „lezecí strom“ - rozložitý strom s vodorovnými větvemi, po kterém lezly jako opičky a hlavně to bylo krásně ve stínu. Snědli jsme svačinky a také se vyfotili v tamním nádherném růžovém parku. Na cestě lanovkou dolů z Petřína před námi Praha ležela jako na dlani. Když jsme vylezli z lanovky a viděli tu frontu lidí, kteří čekali na cestu vzhůru, byli jsme rádi, že tam v tom horku nemusíme stát my. Zkrátka jsme to měli skvěle načasované. Prošli jsme ulicí a za chvíli vešli do kostela u Pražského Jezulátka. Prohlédli jsme si vystavené šatičky a po té nás Lída vtáhla do sakristie, kde byl pan farář, který jezdí na misie. Přivítal nás lámanou češtinou a obdaroval nejmladšího kluka (Vojtu) vyřezávaným lvíčkem a nejmladší holku (Anežku) želvičkou. Oba dárky pochází právě z misií. Potom jsme popojeli (někdo svižně popošel) jednu stanici tramvají – tedy k Andělu a odtamtud dolů k řece na dětské hřiště. Někteří z nás už byli kvůli horku unavení, ale hřiště bylo ve stínu a mělo spoustu zajímavých prvků a tak tam většina dětí ožila a s radostí vyzkoušela, co se dalo. Když nazrál čas k odchodu, svolali jsme děcka do kupy a vyrazili k Andělu na metro. Na smíchovském nádraží jsme měli půl hodiny do odjezdu našeho vlaku a tak jsme si mohli koupit ještě něco dobrého.                                                                                      

Lída to zkrátka měla promyšlené a jistě i promodlené. Přestože jsme byli unavení, myslím, že výlet byl prima. Já jsem v podstatě jen „slízla smetánku“, protože jsem nemusela nic zařizovat, ba naopak, především s děvčaty, mohla popovídat a pobýt, protože některé jsem neviděla od doby, co jsem přestala učit náboženství, což je už 4 roky. Pro mě to bylo milé setkání a zároveň poznání zajímavých míst Prahy.                                                                                 

 Děkujeme Lído a užijme si zbytek léta!             Bývalá katechetka Helena Hochmutová J